Myslí Zenu je mysl bez kalkulace, tohoto ducha nazýváme Hishiryo, nekonečný duch. Z Buddhova hlediska je korupce jedna manifestace zla, selhání naší kultury, popření spravedlnosti a svobody.
Korupce ohrožuje lidi a jejich vládnutí. Vytváří nespravedlnost ve společnosti. Jedním z argumentů je, že úplatek znamená dohodnutou rentu; zde leží počátek všech ilegalit a tyranie. Není silnějšího původce nespravedlnosti a krutosti, jelikož úplatky ničí jak důvěru, tak stát. Vážným důsledkem korupce tak není jen vykořisťování státu, ale také zajetí mysli. Mysl je posedlá honbou za úplatkem a tato posedlost, toto chování jí vyřazuje z prospěšné práce.
Korupce je univerzální. Je přítomná v rozvinutých a rozvíjejících se zemích, v úřadech veřejných nebo privátních sektorů, v neziskových nebo charitativních organizacích. Přesun od vládnutí k vedení jen změní její umístění.
Pokřivená distribuce bohatství, změna vzorců spotřebního chování (v každé sociální vrstvě) a vzestup stínové ekonomiky, to vše bychom mohli pokládat za následky příjmu a poskytování úplatků.
Korupce hraje ústřední roli v politice a tím i ve státních zájmech. Vyžadování úplatku a dávání úplatku jsou hlavními překážkami procesu plánovaných změn ekonomických vrstev. Příslib demokracie zůstává příslibem. Korupce nicméně umožňuje změnit ekonomický stav jednotlivce, jedné domácnosti, jednoho podniku.
Lze porozumět zájmu médií o korupci, jelikož veřejnost je fascinována, když se prominentní osoba nachází v trapné situaci, a tak se stávají tyto aféry vysoce prodejným artiklem. Možná, že to byla média, která přinesla tuto běžnou lidskou slabost do záře reflektorů. Je, nicméně, stejně tak možné, že média se nevědomky zasloužila o rozšíření tohoto memu. Žádná studie, která by posoudila vliv médií na rozšíření nebo potlačení tohoto memu, nebyla doposud provedena.
Vzrůstající zájem veřejnosti a obavy z korupce daly vzniknout mnoha vědeckým výzkumům tohoto fenoménu. Obvykle je korupce držena v tajnosti, takže korupční chování takřka nelze v běžném životě zpozorovat. Osoba hledající úplatek má všechny kvality, po nichž může člověk toužit, jako například šarm a herecký talent zrcadlící pravdu - kvality herce; vedení účetnictví - účetní; porozumění a manipulace s pravidly a regulacemi, schopnost ochrany - kvality strážce.
Kvůli korupci je těžší rozlišit, zda je člověk hnaný skutečným nedostatkem nebo chamtivostí.
Kampaně proti korupci se zatím nesetkaly s velkým úspěchem. Je to znepokojující vývoj. Pokud většina lidí funguje tímto způsobem, jednotlivci nemají žádnou touhu systém změnit nebo jej opustit. Korupce je strategickým činem, kdy dva nebo více účastníků vstoupí do vzájemného vztahu převodem peněz (statků) nebo moci (politické nebo společenské) nebo posílením určitého genu (genetika), přičemž je třeba za účelem vytvoření a udržení takového vztahu obejít právo, dobré mravy nebo ztratit respekt. Je to strategická vzájemná vazba či umění nenásilného vyjednávání. Jak už bylo zmíněno dříve, společenská akce je strategická v případě, kdy jejím účelem je dosažení osobních cílů.
Pokud soustředíte takto nečestně nabytý majetek do rukou několika málo lidí, nebo lidí nežádoucích, objeví se deformovaný vzorec spotřebního chování. Mnozí se mu učí imitací a tím vytváří tento dynamický stav dávání a vyžadování úplatku. Tímto způsobem se také pokládají základy pro mnoho dalších zločinů. Tento společenský zločin způsobuje takřka neviditelná zranění na osobě-oběti. Celý mechanismus zapojený do korupce je vydaný všanc - to jest domácnost, sousedství, skupina a společnost, tedy společenské soužití. Říká se: "Poctivost, spíše než politické pózování a hysterie, má větší pravděpodobnost udělat na naše děti větší a trvalejší dojem." To je nicméně stále jen teoretická poznámka v situacích, které jsou zpeněžitelné.
Ekonomický pokrok, politický pokrok, společenský pokrok, kulturní pokrok, duchovní pokrok zůstanou zůstanou nekompletní a iluzorní do té doby, než si lidé uvědomí a porozumí, že korupce je koncept, nemá reálnou existenci, je to koncept v mysli mnoha lidí. Nejdříve musíme změnit svou mysl, náš úhel pohledu, rozšířit jej. Pokud se začneme měnit uvnitř, uvnitř našeho života, pokud začneme opravovat svou pozici, trochu pozměníme způsoby, jakými žijeme náš život, náš styl života, naše zvyky, v tento okamžik se začne měnit i svět okolo nás. Nikdy to však není obráceně, vnější změna nezmění to, co je uvnitř, je důležité uvažovat i o tomto pohledu. Korupce pochází zevnitř, nepřichází z vnějšku, to, co vidíme, jsou následky korupce.
Reverend Sei Yu Debailly říjen 2011.
V tomto smyslu, přežití na této planetě znamená zápas proti silám přírody. V přírodě existuje mnoho věcí, které nás mohou zranit, poškodit, nebo zabít. Zkušenost a náš rozum nás naučily, že příroda není ani laskavá, ani zlomyslná. Ona prostě je. Čím více se naučíme o věcech takových, jaké jsou, tím více se naučíme, jak s přírodou pracovat, namísto abychom byli vždy v opozici. A tyto lekce se můžeme naučit proto, že naší přirozeností je svobodně myslet a jednat dle našeho uvážení.
Představte si jednu jedinou bytost žijící na opuštěném ostrově. Budete si to muset představit. Lidské bytosti jsou obdarované pohlavím, buď mužským, nebo ženským. Pokud se lidská bytost objeví na této ustarané zemi, můžeme o ní říci, že měla dva rodiče. Pokud si uvědomíme relativní bezbrannost nemluvněte, můžeme v našem přemýšlení pokračovat dále - rodiče této malé bytosti (nebo nějací jiní dospělí) udělali velmi mnoho věcí zatímco tento člověk dospíval. Pokud by tato péče chyběla, příroda by tento život pravděpodobně sama ukončila.
Představme si ale dospělého Crusoa, jak ztroskotal na úrodném ale opuštěném ostrově. Žádní jiní lidé zde nežijí. A v této naší představě ani žádní jiní nepřijdou.
Koncept svobody, který se snažím definovat, by pravděpodobně nikdy v Crusoově mysli nevznikl. Mohl by snít o opuštění ostrova, ale nebylo by zde žádné myšlení, které by se týkalo opuštění přítomnosti ostatních lidí. Skutečně, svoboda by pro něj znamenala opuštění ostrova, jen aby mohl být v přítomnosti ostatních. Mohl by nahlížet útěk dešti, útěk divokým zvířatům, útěk hladu a podobně jako určitý druh svobody. Opravdu, v tomto případě bychom mohli mluvit o svobodě od něčeho. A synonymum tohoto druhu svobody by mohlo být: zbavit se.
Učením se o přírodě a prací s ní by se náš opuštěný obyvatel ostrova mohl zbavit mnoha nežádaných stavů, které mu příroda nachystala.
Ale jeho vztah z ostatními by byl neexistující a nikdy by se to nezměnilo.
To znamená, že pokud chci používat slovo svoboda v určitém kontextu, je to v kontextu společenském. Toto slovo však žádný jedinec nikdy nepotřeboval. Ne více, než kdy kdo potřeboval slovo krádež nebo vražda nebo válka nebo vlastnictví nebo zisk. Pokud zde chybí přítomnost ostatních lidí, nemůže zde být ani krádež, ani vražda, ani vlastnictví, ani zisk, ani svoboda. Nic nemůže být ukradeno pokud zde není od koho krást. Nic nemůže být vlastněno pokud zde není někdo jiný, kdo by ještě mohl vlastnit tutéž věc. Nikdo nemůže omezenit přirozenou schopnost myslet a jednat, protože žádní jiní lidé zde nejsou a nikdy ani nebudou.
Toto je zásadní, kritické místo. Přirozeností kažého jedince je jednat a myslet tak, jak uzná za vhodné.
Ale život člověka je krátký a jeho přání takřka neomezené. Přežití člověka, a to nejenom když je v kolébce, ale i pokud je dospělý, záleží i na úsilí ostatních, stejně jako na jeho vlastním úsilí. Dokonce i zloděj, který je absolutně neproduktivní, nemůže být zlodějem, pokud ostatní nevyprodukují věci, které by mohl krást.
Svoboda je přirozeným stavem; každý jedinec řídí sám sebe.
Je to také stav absolutního rizika. Každý jedinec má schopnost způsobit krutost nebo dokonce smrt svým společníkům. Tato schopnost v sobě skrývá obousměrnou cestu. Každý jedinec je zranitelný vůči myšlenkám a akcím jiných bytostí stejného druhu. Svobodná společnost je společností, kde každý může jednat sám se sebou a s ostatními tak, jak si přeje. V případě, že "společnost" tvoří jediný člověk, nebezpečí pocházející od lidí zmizí. V takovéto společnosti by slovo svoboda asi nemělo společenský kontext.
Nyní si ale představme společnost, kde vládne úplná svoboda, kde společnost zahrnuje mnoho lidí. Každý jedinec může myslet a jednat jak si přeje; a zároveň kdokoliv může tohoto člověka k něčemu více či méně nutit.
Pojďme o krok dále. Představme si svobodnou společnost, ve které schopnost způsobit krutost jiné osobě není kontrolována žádnou jinou lidskou organizací... a přitom v této společnosti nedochází k narušování osobnosti ani majetku jedince.
Toto by byla svobodná společnost a jen toto. Společnost, ve které spolu svobodní lidé vzájemně jednají, zachovávajíce svou přirozenou vlastnost být svobodný a přitom nedělají nic, čím by omezili svobodu svých společníků, ach, to je cíl, který ještě musí být dosažen.
Reverend Sei Yu Debailly, Plzeň 2011, ANGO 2011, poslední přednáška.
Pokud přemýšlíte a jednáte dle své libosti a jste to tím pádem vy, kdo vládnete nad sebou samým, znamená to, že jste volní. Na druhou stranu, pokud je vaše myšlení řízené mými prohlášeními a děláte co říkám jen proto, že neuposlechnutí by pro vás znamenalo mnoho nesnází a utrpení, pak svobodní nejste.
Zatímco může být pravda, že budete mít více prospěchu z poslušnosti namísto následování vlastních rozhodnutí, není možné tímto způsobem poznat skutečnou podstatu svobody; tímto způsobem lze poznat podstatu bytí v přízni nějakého člověka. Tím pádem, svoboda znamená vládu nad sebou samým; ztráta svobody příchází tehdy, kdy vládu nad vámi nastoluje kdokoliv jiný, jen ne vy sami.
Svoboda se netýká nějakých výhod, které bychom mohli získat. Svoboda je stav lidského bytí, který exisuje jen abstraktně.
Může svobodný člověk dělat vše, co si přeje? Samozřejmě že ne. Pokud člověk vyšplhá na útes, roztáhne své ruce a skočí do prázdna, poletí jako pták? Ne. Rozbije se o základnu útesu. Neprokazuje to však, že svoboda jako abstraktní pojem má malou hodnotu? Pokud je člověk opravdu svobodný, proč není schopný letu?
Skok z útesu neznamená, že člověk není svobodný; opravdu, znamená to, že člověk je svobodný skočit nebo neskočit, tak, jak si přeje. Skutečnost, že člověk nemůže létat, prokazuje, že člověk není ptákem.
Svoboda jako koncept je platná pouze uvnitř přirozených hranic, které jsou člověku dané přírodou. Ztráta svobody vzniká tehdy, pokud je to někdo jiný, kdo ukládá na druhého další omezení.
A tak před mnoha lety, dobře si vědomi toho, že skok z útesu mohl přinést zkázu dokonce i Ikarovi, začali lidé "myslet nemyslitelné", uvažujíce, že by zkonstruováním vhodného zařízení mohli létat. Výsledkem je letectví. Dnes, jako následek svobody ke skoku z útesu a následkem svobodného myšlení, létají lidé dále a déle než jakýkoliv pták. Studiem přírodních zákonů se lidé naučili překonat gravitaci. A tak dnes vystoupí na útes a držíce se rogala, vznášejí se jako orli. V tryskovém letadle mohou v pár okamžicích vylétnout výše než Mount Everest v komfortní klimatizované kabině.
To znamená, že svoboda, ačkoliv je jen abstrakcí, je smysluplná. To proto, že jsme měli mnoho případů mnoha Ikarů, byli jsme natolik svobodní, abychom mohli přemýšlet a jednat, podstupovat riziko a občas selhat. Ale nakonec jsme vzlétli. Nakonec jsme to udělali správně.
Pokud člověk vejde do lesa a blesk uhodí do stromu, který spadne na člověka a znehybní ho na zemi, ztratil tento člověk svobodu? Ne, ztratil svou pohyblivost. Stále je svobodný ve smyslu, že jeho vážná situace nastává mezi ním a zákony přírody.
Pokud je člověk zahnaný do úzkých hladovým lvem uprostřed afrických houštin, ztratil tento člověk svobodu? Ne. Je jen konfrontován s nepřátelskou manifestací přírody. Jeho bitevní pole je pole určené přírodou, není nastavené lidmi.
Pokud je člověk skolen virem a skončí vleže na zádech v posteli, ztratil svou svobodu? Ne - jeho zdraví je sice ohrožené, ale on je přitom stále svobodný. Opět, aréna je stanovená přírodou.
Rev. Sei Yu Debailly.
Svoboda slova je přirozená, existuje nezávisle na lidech. Vynucená omezení a kontrola přirozené schopnosti jakéhokoliv člověka vyjadřovat své myšlenky jsou produktem úmyslných a opakovaných lidských zásahů.
Nyní nastávají obtíže v definování toho, co je to svoboda. Je žádoucí, aby každý mohl říkat cokoliv se mu zlíbí, jakýmkoliv způsobem a kdykoliv se mu zachce? Častokrát opakovaný příklad někoho, kdo křičí "Oheň!" v zaplněném divadle, které ve skutečnosti nehoří, je klasickým případem. Je zřejmé, že zakřičet něco takového v danou dobu není vůbec vhodné.
Tím pádem, ustanovme tedy okamžitě pravidlo a shodněme se na potrestání těch, kteří spáchají přestupek tím, co říkají nebo jak to říkají! Velmi dobře. Ale tím, že tak učiníme, svoboda slova je do určité míry omezena.
V tom je potíž. Protože je svoboda slova přirozeným stavem, jeví se jako žádoucí. Vetšina lidí tím pádem tuto svobodu podporuje. Pokud bychom však měli současně být vydáni na milost či nemilost bezohledným, ledabilým nebo dokonce hloupým členům společnosti, kteří mohou zneužít toto narozením nabyté přirozené právo, vidíme, že určité omezení slova je také žádoucí.
Tím jsme však tento problém sotva vyřešili. Pokud chceme definovat opravdovou přirozenost čehokoliv, nesmí nám v této aktivitě překážet naše přání. Definovat svobodu slova jeho vhodností nebo nevhodností nelze; to je jen náš osobní a subjektivní pohled. A naše potíž je, ostatně jako u většiny jiných případů, že jsme rozporuplní. Upřednostňujeme svobodu slova vyjma případů, kdy ne.
Dojdeme k tomu, že definujeme svobodu slova jako možnost mluvit uvnitř společností stanovených hranic.
Ale my nejsme připraveni k tomu, abychom zaujali pozici, ze které můžeme určit, co by lidé měli dělat.
Jsme však připraveni prohlédnout, že otázky týkající se svobody "k něčemu", "od něčeho" nebo "něčeho" jsou jen odbočky, které nás odvádějí od skutečné otázky, a tou je vynaložení lidské energie. Abychom objevili, zda je lidská bytost svobodná, musíme si položit otázku, čí energie právě působí. Pokud jedinec používá svou vlastní mysl a využívá vlastní energie - jednotlivě, nebo dohromady spolu s ostatními, kteří dělají to samé - pak je tento člověk svobodný. Pokud jen následuje příkazy jiných lidských bytostí, ne proto, že si tak přeje, ale protože je zdrženlivý kvůli hrozbám a možnému použití síly, pak svobodný není.
Reverend Sei Yu Debailly, La Réunion 2011.
MONTHLY SERMON OCTOBER 2011
In the Sotoshu tradition, we commemorate the Daruma Memorial on October 5th.
Daruma is a Japanese name for the famous Indian monk Bodhidharma who lived during the 5th/6th century A.D. The accounts of his life are largely legendary (see Comics "Bodhidharma" 1-12 at Sotozen-net International website) but according to Denkoroku (The Record of Transmitting the Light) written by Keizan Zenji, he was born as the third son of the king of Koshi in southern India. He became a monk and practiced under the guidance of Venerable Hannyatara(Prajnatara). He is considered to be the 28th Indian Buddhist teacher in a direct line from Gautama Buddha, and also regarded as the first master in Chinese Zen tradition. How severe the wind and snow was throughout his three-year journey! How innumerable the waves of the ocean, under clouds and mist, as he sailed toward an unknown country! This journey is beyond the imagination of those attached to body and life. This continuous practice is due solely to his great compassionate determination to transmit dharma and to save deluded beings
He was able to do it because he himself was the' dharma-self-of-transmission' and for him the whole universe was 'the world of transmitting dharma.'
He did it because he understood that the whole-ten-direction-world is nothing but the Self and that the whole-ten-direction-world is nothing but the whole-ten-direction-world.
Wherever you are living is a palace; and there is no palace that is not an appropriate place to practice the Way. This is why Bodhidharma came from the West the way he did. He had neither doubt nor fear, because he was living in 'the world of saving deluded living beings'
As a follower of Bodhidharma's tradition, we try to live a life guided by vow, such as the Four Universal Vows, not a life guided by self-centered desires, such as the Five Desires. The Daruma Memorial Statement which is read aloud by a rector (Ino) in the ceremony, is closed with a prayer like below;
May the great vow have power, and the Zen tradition spread vast and wide. We shall revere his benevolent virtue for inexhaustible ages yet to come.
May [Bodhidharma's] true compassion be unobstructed, and the way of the ancestors luminous. May it proclaim and spread the brilliance of our lineage for trillions of years.
The Daruma Memorial is a great opportunity to renew our commitment "to transmit Dharma and to save deluded beings".
